A je to zas tady... další pán na holení. Tuhle přišel bez nálady do kanceláře kolega Němec, říkejme mu Hans, poslední dobu byl nějakej divnej. Ptám se "Co je?". A on, že se bude rozvádět. 42 roků, pohlednej vysokej chlap, pohodovej, manželka trošku dominantní, ale tak v každý rodině je to nějak, žejo.
S manželkou (Češkou) jsou spolu 14 let, dva kluci 13 a 7 roků, byt v Praze, vybavenej, žádnej velkej majetek, ale normální život střední třídy. Řikám mu, co blbneš? A on, klasika... "Už si nerozumíme, asi mne už nemiluje, nejsem jí dost dobrej, a navíc - přistih jsem ji jak mne podvádí, a představ si, že s policajtem".
Obrátil jsem oči v sloup. No potěš koště, další na řadě, další číslo ve statistice. To je nějaká rozvodová epidemie zase kolem čtyřicítky. Řikám mu... "Neblbni, je ti dvaačtyřicet, ser na to. Všechno jste postavili, přestáli jste 14 let toho největšího záběru, máte odchovaný děti, nerozváděj se, vydejchejte to, ser na to. Když to pošlete teď ke dnu, tak jedeš znova a o tvoje kluky se bude starat nějakej blb. Na tebe se nalepí nějaká mladší buchta s děckem a ty se budeš starat zas o cizí děcko. To není dobrej nápad. Sázim, že jste oba utavený ze stereotypu, nemysli, že jinde to bude lepší."
Za měsíc přišel celej veselej. "Představ si, mám novou lásku. Je skvělá, úžasná, hrozně si rozumíme. Já to nemoh už s manželkou vydržet. Úplně mně vysávala energii." řiká. "Ta nová, má teda dva kluky z předchozích vztahů (se dvěma tatínkama), ale to je v pohodě, to zvládnem. Je to skvělý, už jsem se k ní přestěhoval, budu se rozvádět."
Obrátil jsem oči v sloup. Řikám mu "No tě pic, Hans se zabouch do nový kočky se dvěma dětma, to bude maso". Chápu, kdo by po 14 letech s jednou ženou a v emočním oslabení odolal zájmu, nový vůni, novýmu šimrání v podbřišku, zamilovanost je omamná. "Takže bydlíš u ní? A místo o svoje dva kluky se staráš o kluky dvou jinejch tátů? No to je výborný." Divná doba.
Nějak mu to v tom opojení novým dámským klínem nedošlo. Řikám mu: "Hele, chápeš, že když se rozvedete, že máš okamžitě ne dvě děti, ale čtyři?". "To je v pohodě, to zvládnem" odpovídá. Já: "Poděláš se z toho, rozvodem to všechno teprve začíná, bude to trvat roky, a na druhý straně máš dva otce a samotnou matku se dvě dětma, navíc jednim hodně malým děckem...".
Za dva měsíce přichází Hans průhlednej a bez energie. "Nedávám to", říká. "To neustálý dohadování s bejvalkou, převozy všech čtyř kluků tam a zpátky, teď do toho nová ženská tlačí, do toho řešíme jejího bejvalýho, a ještě druhýho tatínka, to je k podělání, je to masakr.".
Chtělo se mi říct "Kiš kiš...máš co jsi chtěl", ale neřekl jsem nic.
Mno..., co z tohohle příběhu zase plyne - Udržet manželství pohromadě je fuška. Zvlášť po letech. Únava, stereotyp a každodenní tlak je hrozná svině. Ale myslet si, že v novým vztahu to bude super za každých okolností, to je pěkná blbost.
Pánové, jedna rada skoro padesátiletýho chlapa, když už se jednou oženíte, tak se prostě nerozvádějte, je to ztracená investice. A hlavně si nemyslete, že vedlejší trávník je víc zelenej. Rozvodem sračky nekončej, ale začínaj... a vy nebudete první ani poslední, kdo se bude starat o děti jiných otců, zatímco o Vaše děti se bude starat zas nějakej další chlap. To nechcete.
Takže, na závěr okřídlené: Vole nežeň se! A když už se oženíš, tak si ne třikrát, ale třicetkrát rozmysli, jestli zahodíš všechno co jste vybudovali.
